Teď, kdesi na dovolené v Maroku koukám na zápas Německa proti Brazílii, zápas, kteří „fotbaloví experti“ označili za vrchol sezony, či malé finále. Začíná první minuta, Brazilci do zápasu vlítli poměrně nadšeni a zatím drží míč. Nicméně v průběhu utkání se stává stále zřetelnější, že celkovou kontrolu přebírají naši západní sousedé.
Jediným dobrým hráčem v týmu kanárků byl, Marcelo, zbytek na hřišti participujících Jihoameričanů působí dojmem školního zájezdu, který si přijel kopnout s hráči z áčka Londýnského Arsenalu. Bum, bum a je to 7:0, snad největší debakl v historii novodobého fotbalového světa. Potupnou situaci žluto-modrých nezmírní ani jeden gól ke konci utkání.
Nicméně toto mě přivádí na myšlenku, co jsme vlastně viděli? Viděli jsme fotbalový zápas, či spíše odraz každodenní situace? Byl toto semifinálový zápas Brasilie vs. Německo, či spíše porovnání entusiasmu a nadšení, vs. smysluplné, logické a hlavně koncepčně tvrdé práce?
Paralela je jednoduchá, 10 let tvrdé práce od propadáku v roce 2004, od kdy tehdejší hlavní trenér změnil půlku týmu a zahájil zcela novou éru práce s dětmi němců i přistěhovalců, prostě se všemi kteří měli o fotbal opravdový zájem. A hlavně tvrdý, dlouhodobý, a velmi dobře vymyšlený rozvoj celého manšaftu. Navíc toto vše bylo uděláno jak samotným svazem, tak na úrovni klubů. A hle o 10 později Německo hraje nejlepší fotbal na světě; od tehdejšího debaklu naši sousedé získali medaili na každém větším turnaji.
A takhle to není jen ve fotbale, ale koncepčnost se vyplácí švýcarskému hokejovému týmu, britskému důchodovému systému, výzkumu a inovacím na MIT, či ekonomice Nového Zélandu. A proto pokud mohu říct, sám za sebe, způsob jakým pracovalo Německo na svém fotbalovém úspěchu pro mě není pouze sportovním zadostiučiněním, ale univerzálním všelékem na jakýkoli problém.