Dnes jsem si pustil projev britského premiéra Davida Camerona na bratislavském bezpečnostním summitu GLOBSEC 2015. Jedno je z vystoupení britského předsedy vlády jasné: „naše země bude vždy stát za hodnotami svobodné Evropy… a to je možné jen akcí a né pouze slovy“.
Bez ekonomické prosperity není bezpečnost vypíchl Cameron. Zde lze nalézt paralelu mezi UK a Českem; jako otevřené ekonomiky je pro nás životně důležitá kladná bilance zahraničního obchodu. Ba dokonce jsme jednou z nejotevřenějších ekonomik světa, na niž má obrovský vliv jakákoli externalita jako jsou např: ukrajinská krize, nárůst terorismu, ale také i přílivová vlna imigrantů z Afriky a Blízkého východu.
Toto mě přivádí k otázce, jak je to tedy s dramatickými zprávami ohledně uprchlického exodu do EU?
Uprchlíci vs. Imigranti
Než-li se pustíme do debaty, je nutné si vyjasnit základní pojmy (Oxford, výkladový slovník):
- Imigrant je člověk který přišel do cizího státu dobrovolně, aby zde permanentně žil.
- Uprchlík je ten, který je přinucen k odchodu ze své domoviny a to kvůli válce, perzekuci, či přírodní katastrofě.
Zřejmě není jednoduché určit kdo je imigrant a kdo je uprchlík. Avšak dle vyjádření vysokého úředníka Evropské Unie pro imigraci, Dimitrise Avramopoulose: „statistika zřízená naším úřadem potvrzuje že více než 84% lidí, kteří překroči hranice EU nelegálně jsou imigranti, hledající lepší životní podmínky zejména v západních zemích, jako je Německo, Francie, či Britanie“.
Příliv nebo Tsunami
Je také důležité si uvědomit proč evropské špičky nazývají současnou situaci krizí. Imigrace je součást historie, stála za vznikem západní civilizace a je přirozená, avšak v přehnané míře může být i škodlivá. Za posledních 6 měsíců přistálo u břehů jižních hranic EU stejně lidí jako za roky 2009, 2010, 2012 a 2013 dohromady. Proto lze současný příliv označit jako imigrační Tsunami.
Zřízení tábora v Africe
Živá debata je i ohledně zřízení uprchlického tábora v Africe. Může taková instituce pomoci? Někteří lidé věří, že obdobné tábory pouze znásobí tragické osudy „uprchlíků“ a že je naší humanitární povinností umožnit všem důstojný život v naší unii. Na druhou stranu Roy Beck vysvětluje fakt, že je téměr nemožné pomoci zemím třetího světa příjmem jejich imigrantů. Logika je jednoduchá, nárůst počtu lidí v zemích trpících chudobou je mnohonásobně vyšší než-li mohou vyspělé ekonomiky příjmout, při zachování svých životních standardů.
Jaké je morálně akceptovatelné řešení?
Australský premiér Tony Abbott v reakci na neštěstí z 21. dubna, 2015 při kterém se v Středozemním moři utopilo 800 lidí, řekl: „jediným způsobem jak můžete zabránit aby se obdobné neštěstí opakovalo je, že zastavíte pašeráky. A to je možné pouze tak, že vrátíte jejich lodě tam odkud připluly“. Austrálie je známá svou nekompromisní politikou vůči ekonomickým asilantům, vláda vydala zákon explicitně zakazující tvalý pobyt lidí, kteří se do země dostanou nelegálně na palubě jakéhokoli plavidla.
A toto mě vrací k projevu Davida Camerona, který jasně říká, že každý stát EU může udělat víc. „Musíme mít plán jak zachraňovat tonoucí, avšak mnohem důležitější je abychom všichni pomáhali mnohem více přímo ve státech ze kterých tito lidé přicházejí. A nejen to, musíme být nemilosrdní k pašerákům„.
Myslím, že s tímto by měla být ztotožněná i Česká republika. Uvědomme si, že lidé na lodích směřujícíh k břehům EU nejsou o nic horší než kdokoli z nás (mnozí jsou lékaři, inženýři, učitelé) a mají stejné právo na důstojný život. Avšak Evropská Unie není pohádkovou říší, kde na stromech rostou jitrnice a pečení holubi létají upečení přímo na talíř. Ba naopak je to uskupení, které musí velmi rychle příjmou chytré a nekompromisní řešení současné situace, jinak bude samo bojovat o přežití na rozbouřeném moři kulturně-politicko-ekonomické krize.