Fanouškům Montly Python nemusím vysvětlovat jeden z nejznámějších sketchů této britské komediální skupiny: španělskou inkvizici. V této scénce se z normální domácí konverzace vyklube komická návštěva španělské inkvizice, která přednese jejich známé motto: „Nikdo nečeká španělskou inkvizici, jejíž hlavními nástroji jsou překvapení, strach, efektivita a fanatická oddanost papeži“.
No a právě na tuto epizodku jsem si vzpomněl při četbě rozhovoru HN s šéfkou akreditační komise, paní Dvořákovou o zrušení akreditace Univerzitě Jana Ámose Komenského. Celý rozhovor se nese v nádechu rudých hábitů španělských inkvizitorů a zdá se, že hlavními nedostatky této soukromé školy (jak komise uvádí) jsou: vedení prací externisty, velikost seminárních skupin a nezveřejňování prací na internetu. Pojďme se na jednotlivé argumenty podívat trochu detailněji.
Vedení prací externisty
Dle mého názoru je důležité zda-li interní či externí pracovník naplňuje akademické a kvalitativní požadavky na vedení dané práce. Je kvalifikovaný člověk s doktorským vzděláním z dobré školy, který působí ve firemní praxi pro komisi méně, než-li kmenový vyučující, který je pouze inženýr? Asi budete namítat, že toto se na „kvalitních školách“ nemůže stát, protože tam jsou všichni minimálně PhD. Ale příklad z české vzdělávací špičky, pražské VŠE a její Fakulty mezinárodních vztahů (FMV) může být zářným příkladem, že tomu tak vždy nemusí být. Např. Katedra Cestovního Ruchu má pouze 2 docenty, 1 pracovníka s doktorskou kvalifikací, 10 inženýrů a 1 člověka bez titulu; KOPKK je pak složena pouze ze 3 držitelů magisterkého vzdělání.
Tudíž zde bych doporučil hodnotit kvalitu vyučujících a nikoliv pouze banálně porovnávat externisty a internisty (což jak bylo ilustrováno na příkladu KCR a KOPKK FMV VŠE není ani fakticky možné). A pokud tomu tak již někdo činí, ať si nejdříve zamete na své vlastní univerzitě.
Velikost seminárních skupin
Tento nedostatek je v hodnotící zprávě komise vágně vymezen následujícím způsobem „konzultace studentů s vyučujícími v průběhu studia a adekvátní spolupráci pracovníků kateder se studenty při zpracovávání diplomových prací není možné zajistit v odpovídající kvalitě“, avšak nikde není uvedeno jak se „odpovídající kvalita“ definuje, kdo a jak ji objektivně změřil.
Případ problému s výukou předmětu Právo v mezinárodním obchodě na FMV z roku 2010 nám ukazuje, že ani na VŠE není vše v pořádku a i velká instituce se může potýkat s závažnými nedostatky v naplňování požadavků akreditace.
V mezinárodních hodnoceních (QS, ARWU, FT) bývá zvykem, že se u univerzit transparentně měří počet vyučujících na studenta, což je pak bráno jako kritérium porovnávané s etalonem definovaným akreditačními podminkami. Pokud tomu tak v ČR nebude, obávám se že jakékoli hodnocení kvality bude i nadále pouze extremně subjektivní.
Zveřejňování prací na internetu
Plně podporuji transparentnost zveřejňování akademických prací, a to zejména formou veřejného umístění. Když jsem se však tímto tématem začal zabývat více do hloubky zjistil jsem, že např. Oxford, či Harvard mají práce v e-podobě uložené, obdobně jak UJAK, ve svých knihovnách. A nemusíme chodit ani do zahraničí, zatímco VŠE, či UK mají své databáze perfektně přehledné a veřejně přístupné, Univerzita Pardubice požaduje pro přístup heslo a registraci.
Čili ani napříč českým univerzitním vzděláváním není určen jednotný přístup. Abychom nebyli papežtější než papež a formou speciálních ustanovení nenutili univerzity k nákupu drahých řešeních, tak doporučuji hledat prosté, pragmatické řešení, např. jako to dělají na světových univerzitách – formou knihovní služby.
Řešení problému?
Vidím v podstatě 2 až 3 možnosti…
Tou první je objektivní hodnocení vysokých škol a to jak státních, tak soukromých, aby se nestalo jak jsme si demonstrovali, že UJAK je kárán za nedostatky, které jsou k vidění i u VŠE, či UPCE. Státní vzdělávací instituce pak zůstávají oním pověstným stínem pod svícnem, zatímco soukromé školství je bičováno na pranýři. Součástí hodnotících komisí však nesmí být členové a pracovníci vysokých škol, ale nezaujatí profesionálové.
Druhou možností je pro soukromé subjekty zakoupení mezinárodně uznávaných akreditaci jako např. AACSB, ACBSP, či DELL. Pro držitele MBA má stejně AACSB větší váhu, než-li jakýkoli lokálně vydaný diplom
Studujte v zahraničí, pokud máte možnost. Harvard, Columbia, či Yale jsou také soukromé školy a určitě se nestrachují toho, že by jim bude odebrána akreditace….jejich reputace je sama standardem same o sobě.
Pár slov na závěr
Hlavním účelem terciálního vzdělávacícho systému je vychovávat odborníky, kteří pak přispějí k rozvoji blahobytu a prosperitě daného státu. K tomu by jim měly vysoké školy vytvářet podmínky.
Dnešní svět se mění rychle a příklady ze zahraničí nám ukazují, že rigidní vzdělávací systémy založené pouze na státních organizacích a akademických pracovnících nemají nárok naplnit požadavky trhu práce. Memorování a zkonstnatělost státem řízeného vzdělávacího systému pouze předurčují k záhubě. Příkladem je Británie, která na tento trend zareagovala již před 30 lety a pružně upravila strukturu výuky na vysokých školách. V dnešní době je ostrovní království jedním z nejkvalitnějších poskytovatelů vzdělávání na světě.
I soukromá škola může být kvalitní, externí lektor může dát studentovi kýžené vědomosti. Nestátní univerzity navíc přispívají do státního rozpočtu a vytváří zaměstnanost. Na druhou stranu ale může nekontrolovaná, státní škola pouze zatěžovat daňového poplatníka a být nepružnou továrnou na diplomovanou hloupost.
Proto apeluji ať všichni pečlivě zvážíme obě strany mince, než si oblékneme červené kardinálské roucho, za pas připneme devítiocasou mediální kočku a vyrazíme šířit „strach a překvapení“.