Quo Vadis?
Tento týden jsem poměrně hodně cestoval a při svých toulkách jsem si uvědomil jak rozdilní jsou lidé v Praze, Ostravě, Brně, či Plzni. Když jsem nastoupil na Stodolní ulici do taxíku a zeptal se svou středočeštinou „tak jak se máte?“, dostal jsem hned odpověď v krásně krátkém ostravském přízvuku „no tak dobře jako vy asi ne“. Majitel vozu se zřejmě domníval, že všichni s mým přízvukem jsou z Prahy a v Praze, že se prostě lidi mají lépe. Jak říká jedno staré anglické tvrzení, „stereotypy dělají život jednodušším“. A asi je to pravda, když se řekne němec představí si našinec preciznost, u francouze šarmantnost, u itala stylovost a u poláka pak kšeftmanství.
Ale přemýšleli jste však někdy jak nás jako čechy vidí ostatní národy? Jsme pouze věčně zamračení, remcající Švejci, kteří se snaží vyhnout odpovědnosti a své bitvy nejradějí bojují u dobře vychlazeného piva?
Pocit Štěstí
Časopis Business Insider zveřejnil mapu míry štěští národů. Červená barva indikuje státy s malou mírou životní spokojenosti, naopak země jako Norsko svou zeleností září štěštím. Česko v rámci střední evropy vystupuje jako nejvíce nespokojený ostrůvek, který si užívá štěstí stejně jako obyvatelé Ukrajiny. Naši východní sousedé, ačkoli jejich ekonomická, ani politická situace není tak dobrá jako naše žijí, co se vnímaného štěstí týká, mnohem lepší život. Zcela nejlépe ze států bývalé Višegradské 4 je na tom Maďarsko, kde se dokážou lidi radovat stejně jako v 4 největších evropských ekonomikách, Německu, Spojeném Království, Francii, či Itálii.
Výzkum hodnotových systémů
Výzkum World Value Survey hodnotil národní kulturu jednotlivých států dle jejich konzervativnosti vs. pragmatismu a hodnotám založených na nutnosti přežití vs. seberealizace. Např. Švédsko je možno popsat jako pragmatický národ se silnou potřebou seberealizace. Maroko je naopak tradiční kultura, kde nejdůležitější hodnotou je ta spojená s přežitím jednotlivce. Je zajímavé, že Česko, ačkoli slovanské jazykem, je vnímáno jako kulturní soused Německa a to zejména kvůli vysoké míře pragmatismu. Z pohledu seberealizace, či sebevyjádření češi dávají přednost neutrálnímu postoji, obdobně jako Slovinsko, Chorvatsko, či Kypr.
Emanuel Todd v jeho díle L’invention de l’Europe rozčlenil Evropu podle vztahu k rodinám.
- Žlutá: Nukleární rodina (děti žijí nezávisle na svých rodinách, role rodičů je demokratická až lhostejná, jako v UK)
- Modrá: Emancipovaná rodina (rodina v níž muž i žena vykonávají rodičovskou moc stejnou mírou, např. sever Francie)
- Zelená: Autoritářská rodina (rodina s výchovou založenou na disciplíně. Tyto rodiny si váží vzdělávání a zejména neuznávají cirkevní hodnoty, jako např. Německo)
- Červená: Komunitní rodina (rodina založená na vysoké míře pospolnosti, většinou vedená otcem, či starším. Státy se silným vztahem k náboženským hodnotám, např. východ Slovenska)
Česko v tomto rozdělení spadá do skupiny Německa, Rakouska, Norska, či Švédska, čili ke skupině „Protestantských kultur“, oddobně jako dle VWS. Naše kultura je tedy založena z pohledu rodinné výchovy na tvrdé germánské disciplíně s tlakem na vzdělávání (je to pak např. vidět i v tom jak si našinec potrpí na uvádění akademických titulů před a za své jméno).
Česko a korupce
Ještě jednu mapu je zapotřebí ukázat, tou je mapa korupce (čím tmavší barva, tím míra korupce roste). Corrumpere pochází z latinského kazit, nalomit, oslabit, znetvořit, podplatit. Jinými slovy míra korupce vyjadřuje jak moc si sami kazíme svou vlastní zemi. Státy s tradičně vysokou mírou korupce zaostavájí za světem a jsou vnímané jako netransparentní. Dvacet pět let po sametové revoluci naše země sice dohání západní evropu v některých ekonomicko-společenských ukazatelech, avšak dokud na tom nebudeme dobře z pohledu transparentnosti podnikání, budeme stále jen závistivě pokukovat po vyspělých ekonomikách. Míra korupce v Česku je z pohledu střední Evropy vyšší než průměr a z pohledu západního velmi vysoká (jsme na tom hůře než Gruzie, Malaysie, či Samoa…a máme klesající trend).
Ale jak nás tedy vidí ostatní?
Zatím jsme se dozvěděli, že jsme pragmatičtí a vzděláním posedlí jako němci, zdrženliví jako chorvati, nešťastní jako ukrajinci, či zkorumpovaní jako malajci, ale jak nás tedy doopravdy vidí naši sousede? Časopis The Economict představil mapu Evropy, která není demografická, ale podle toho jak si to jednotlivé státy zaslouží (svou snahou to prospěch a zdravou transformaci). Velká Británie se odsunula vedle zadluženého Španělska a její pozici zaujalo Polsko. Itálie se rozdělila na silný sever a mafií ovládaný jih. Česká republika zaujala lichotivé místo po boku Nizozemí a odsunulo tím problémy zmítanou Belgii na rozmezí Slovenska a Ukrajiny.
Verdikt
Příjde Vám nová mapa Evropy lichotivá? Těžko říci, ale určitě potvrzuje starou českou moudrost: „bez práce nejsou koláče a že boží mlýny melou pomalu ale jistě“. A protože změna kultury, či geografie je téměř nemožná, nezbývá našemu, nešťastnému, racionálnímu a málo hrdému hrdinovi z Haškova románu, než aby využil disciplínu a vzdělání ve kterých byl vychován k tomu, aby si neničil svou rodnou hroudu (..alespoň ne tim, že bude někoho uplácet) a dělal to co jej někam posune…tvrdě pracoval. Aneb mudrcováním nad dobře vychlazenou dvanáctkou ještě z žádné skupiny lidí úspěšný národ neudělalo.
